Poporodní psychika

Po hodně dlouhé době jsem se rozhodla napsat článek na blog a hned takhle zhurta 😀
Ale stejně jako já, se i tento blog vyvíjí ❤

Myslím, že každá žena se po porodu více či méně změní. Co vidím kolem sebe, tak spíš více 🙂 Najednou je vše jiné, nové, názory se mění ze dne na den, máme víc pochopení pro to, co jsme si říkaly, že nikdy dělat nebudeme a naopak opouštíme od předsevzetí, které jsme si daly. To vše se dá tak trochu předpokládat, i když samy sebe často překvapíme. 

V těhotenství se nejvíc připravujeme na porod. Přirozeně. Nejvíc o tom zjišťujeme, čteme, díváme se na YouTube, ptáme se kamarádek a maminek, jaké to měly ony. A jak moc to bolelo? A jak dlouho to trvalo? Vybavujeme pokojíček, připravujeme postýlku, pereme oblečky, těšíme se “kdy už tady bude”. Ale myslím, že málokterá z nás se vlastně zajímá o období “až tady bude”. Já to alespoň tak měla. Nikdy by mě nenapadlo, že s příchodem vytouženého dítěte s ním přijde i poporodní deprese. Že se všechny hormony zblázní jak šílený a já nebudu vědět, čí vlastně jsem. Tělo jsem po císaři měla v jednom ohni a nechápala, jak maminky, které rodily taky císařem ve stejný den jako já, už můžou chodit po chodbě. Já se nemohla ani otočit bez toho, aniž by mi vyhrkly slzy do očí. Cesta do koupelny pro mě byla pokaždé procházka peklem. Na záchodě jsem kolikrát brečela. “Hlavně se musíš sprchovat”, “hlavně choď, to ti pomůže”. Tyhle rady mi hučely v uších. Věděla jsem, že musím a snažila se každou hodinu vstát a jít kolem postele. Vašíka jsem nemohla asi 14 dní přebalit. Nemohla jsem si ho pořádně pomazlit. Kojení bylo bolestivé a mlíčko nikde, Vašík už měl chudáček hlad. Po prsou jakoby mi jezdil ostnatý drát. Všechno tohle se děje novopečený mámě, která má neustále na krajíčku. Ani si nepamatuju, jestli za mnou v porodnici byl nějaký psycholog, který by se mě zeptal, jak se mám. Možná, že ano, ale v tom prostředí a rychlosti by se mi stejně nechtělo se svěřovat. Kdyby ke mně někdo přišel, nějaký “odborník”, sedl si ke mně, chytil mě za ruku a zeptal se “jak se máš”, byla bych za to strašně vděčná, kdybych věděla, že mě bude poslouchat, že mi řekne, co se se mnou děje, že je to normální.. Zmítala jsem se mezi pocitama naprostého štěstí a úplného zoufalství. Byla jsem v sedmém nebi, když jsem viděla Máru, jak přebaluje Vašíka, jak se s ním mazlí, jak se stará o mě, hladí mě, konejší mě, uklidňuje, mění pode mnou krvavý podložky. Večer jsem pak brečela ve sprše, nemohla jsem zprocesovat všechny ty pocity. Bavím se tady zatím o pobytu v porodnici, o šestinedělí, který je opravdu náročný i pro maminky, který hormony a psychika tak nesemlela. Mám spoustu věcí už v mlze, ale pamatuju si častý pocity zoufalství, že se takhle budu cítit pořád. Po příchodu domů jsem začala číst spoustu článků, spoustu příběhů a pořád hledala na internetu téma poporodní deprese. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Spousta žen mi psala, že se to zlepší, že to odezní.
Je to mnohem lepší. Už s tím dokážu víc pracovat, už to dokážu přijmout a už vím, že když se mi chce brečet, tak brečím. Není to nic příjemnýho vám řeknu. A naprosto si uvědomuju, že já o opravdovou depresi jen tak zakopávám, že (díkybohu) opravdovou depresi neznám. Ale co vám budu povídat, je to k posrání.

Pod poporodní depresí si většina lidí představí ženu, která se odmítá smířit se svojí novou rolí matky. To je taky samozřejmě jeden z možných příznaků, já ale takové pocity vůbec neměla a nemám. Když to na mě přijde (je to nárazově, někdy to trvá deset minut, někdy několik hodin) cítím velkou úzkost, strach ze všeho a o všechno. Vždycky jsem byla citlivá, někdy trochu přecitlivělá, empatická, teď to nabralo ale úplně jiný rozměr. Cítím často strašnou lítost. Je mi líto všech, opuštěných dětí, starých lidí, pána v tramvaji, zatoulaného psa. Minule jsem se rozbrečela, protože sousedův syn plakal, že si nechce vzít šálu. Je to někdy až komický :). 

Mám pocit, že mám najednou tíhu celého světa na ramenou. Nemůžu se ani dívat na zprávy. Spousta věcí mi nedá v noci spát. Doslova. Kolikrát se mi stalo, že jsem nemohla hodiny usnout, protože jsem myslela na opuštěné děti. A strašně se bojím o Vašíka. Vím, že ten strach o děti je normální, ale já to neznala 🙂 

Není jednoduché o tom mluvit, není jednoduché takové věci přiznat, ani před těmi nejbližšími. U nás se na psychické zdraví nikdy nekladl velký důraz a pro spoustu lidí je ještě pořád nějaký psychický problém spíš slabina a osobní selhání. Není to selhání, psychická pohoda je stejně důležitá jako fyzické zdraví. Zlomená ruka se za pár týdnů uzdraví, šrámy na duši se někdy nedaří uzdravit celý život.

Já jsem děsně šťastný člověk. Mám víc, než o co můžu žádat a uvědomuji si to každý den. Mám zdravého a naprosto úžasného syna, milujícího manžela, báječné rodiče a přátelé, kteří tu jsou pro mě. A všechno si to do sytosti užívám. Nepíšu tohle všechno proto, abych si stěžovala. Naopak, píšu to proto, že vím, že je těžké si postěžovat, že je těžké přiznat, že občas ve sprše brečíte, že si občas nevíte rady, že nedokážete kontrolovat svoje emoce a pocity, že byste strašně chtěly, abyste někomu mohli všechno říct, ale stydíte se, nebo vám to přijde “blbý”. Nejste v tom samy. Naštěstí se poporodní deprese začíná řadit mezi běžná témta u nastávajících i novopečených maminek a vznikají organizace, které získávají na podpoře a oblibě. Sama jsem oslovila Úsměv mámy, aby se mi dostalo pomoci a abych i já pomohla ostatním ženským, které potřebují pomoc, ať se jedná o cokoli. Občas pomůže jenom ta upřímná otázka “jak se máš” nebo pocit, že v tom člověk není sám. 

Pokud to čtou nastávající maminky, nechci nikoho děsit, třeba se s něčím takovým vůbec nesetkáte. Ale co bych za to dala, kdybych si o tomhle tématu přečetla něco dřív, než jsem porodila. Kdybych měla trochu hlubší znalosti, nebyla bych tak překvapená a vyděšená “co se to děje”. 

Myslím na vás všechny, které teď s něčím bojujete, jste smutné, nešťastné nebo si nevíte rady. 

Mít dítě je ten nejkrásnější dar a všechny nejúžasnější věci v životě s sebou přinášejí i ty největší výzvy ❤