Vydala jsem knížku. Jupí.

Spisovatelské sklony jsem měla již od vždycky. Opravdu. Libovala jsem si od dětství v tématech, kterým jsem nerozumněla buď absolutně vůbec, nebo jenom vůbec. Námětů na knihu jsem měla tisíce a všechy rozepsané knihy skončily někde v šuplíku a potom v koši (doslova, ne literárně). Jedna z prvních knih, kterou jsem rozepsala a už od jejího počátku očekávala minimálně Oscara (bylo mi asi 11, takže za všechno se dostával Oscar, Pulitzerovu cenu jsem neznala), byla o válce v Kosovu a o dvou dětech, které přišly o oba rodiče, o nohu a navíc získaly rakovinu z ozáření. Jak vidíte, fantazii jsem měla vždy bujnou a nebála jsem se toho. Bohužel toto veledílo nikdy nespatřilo světlo světa. Každopádně si tohle téma zamlouvám a zakazuji ho komukoli použít pro knihu/scénář. Možná se k tomu vrátím, jenom válku v Kosovu vyměním za něco aktuálnějšího (Sýrie, Súdán..). Jsem autor vskutku univerzální.

Později jsem válečné romány měnila s nastávající pubertou za básně více či méně depresivní, o zhrzené, nenaplněné, vášnivé lásce (opět téma, o kterém jsem neměla ani tucha). Ty jsem dramaticky psala na ohořelý papír a plnila jimi prázdné lahve, které jsme používala jako svícny a dala si zálěžet, aby vosk svíček, steklý po celé lahvi, budil dojem, že ty básně jsou tam hodně, hodně dlouho.
Bohužel své závratné spisovatelské kariéře jsem víc naproti už nešla. Uspokojovala jsem se pochvalami od učitele češtiny, že hezky píšu, že mám talent a „že by ze mě jednou mohlo něco být“. 

Až později jsem šla s kůží na trh a založila si blog na IDnesu, kde jsem prezentovala své formující se politické komentáře k soudobým událostem. Opět jsem pojala mylné podezření, že „ze mě jednou něco bude“, když jeden můj článek publikovaly Parlamentní listy (!) 😀

Od té doby uplynula spousta vody a já pořád čekala, že „ze mě jednou něco bude“. Trochu jsem na tu spisovatelskou kariéru zanevřela a zaměřovala se na jiné možnosti. No a protože život, začal tenhle malý, bezvýznamný blog, který ze mě udělal „spisovatelku“, protože jsem se konečně rozhoupala a vydala knížku.
Spisovatel je asi hodně silný slovo. Budu si říkat „pisálek“. Zní to trendy a neotřele a viděla jsem to u někoho na Instagramu a nikdo mě nemůže nařknout z toho, že si říkám SPISOVATEL. Pod pojmem spisovatel si představím někoho, kdo rozumí a orientuje se v literatuře, dokáže popsat různé směry a vyjmenuje nejméně tři autory, o kterých jste v životě neslyšeli a rozpovídá se o tom, jak ho ovlivnili  jak bylo jejich dílo přelomové. Né, že bych nerada četla, čtu ráda a v různých obdobích čtu i hodně a přečetla jsem třeba i Stepního vlka, ale prostě nechoďte za mnou pro radu jo? Nebo jako pro radu klidně, ale na nic se mě neptejte na veřejnosti a neočekávejte erudovanu odpověď. Dala jsem si předsevzetí víc číst a víc si toho pamatovat! Musím dohnat mezery v klasice, aby až se mě budou v televizi ptát, kdo mě nejvíc ovlivnil, abych nemusela říkat Spice Girls..

No a světe div se, 17. června se konal křest mojí první knížky. Upřímně doufám, že to nebude křest zároveň poslední, protože mám v hlavě už spoustu dalších plánů, ale potřebuju je konečně hodit na papír.

Jo a knážku můžete hledat v knihkupectvích nebo vesele objednávat zde