Proč nechodím na demonstrace

Zítra (4. 6.) se koná ZASE demontstrace za odstoupení premiéra Babiše a ministryně spravedlnosti Benešové. O tom, že je Babiš, jak by řekl klasik, ultrazmrd a Benešová uplná kráva, není sebemenší pochyb.

Demonstace jako takový mi nevadí (pokud se nebavíme o Francii). Ale pod slovem demonstrace si představím Sametovou revoluci, válku ve Vietnamu a pár dalších. Já bych tam i šla, ale… Mám totiž problém se současným stavem demonstrací. Uvědomuju si, že i 17. listopadu cinkaly klíčema komunistický svině, který jenom ze strachu shodily plášť a plácaly se po ramenou, co skvělýho teď dokázaly. Ale věřím, že většina lidí na tom náměstí opravdu chtěla změnu a hlavně – klid. Klid od věčnýho komandování, od strachu, klid od věčný buzerace plebsu, kterej seděl na nejvyšších místech.

Ty současný demonstrace ve mně zanechávají lehce nahořklou pachuť. Možná, že mi spíš vadí atmosféra ve společnosti, než shluk lidí různýho vyznání, který chtěj taky v podstatě to samý – aby Babiš skončil.
Jo, bylo by to skvělý, kdyby premiér nebyl tenhle pokřivenej bezpáteřní kripl, kterej klidně zaprodá svoje děti, když se mu to hodí. Bylo by skvělý, kdyby prezident nebyl ožrala se stařeckou demencí. Já se ale ptám – co teda chcete. A když poslouchám názory méně či více vzdělaných lidí, jejich pohled na svět, tak mě to celkem děsí. Vím, že se dnes máme nejlíp, jak jsme se kdy v životě celý zeměkoule měli, že pomyslný nůžky chudoby jsou nejmíň rozevřený od vždycky (skvěle přednáší Dominik Stroukal a skvěle píše Johan Norberg). Jsem životní optimista, ale v týhle věci jsem momentálně velkej, velkej, kurevsky velkej skeptik. Domnívám se totiž, že podstatná část lidí (bavme se teď o ČR, ale dá se lehce aplikovat na další, zejména západní státy) neví co chce. A když to náhodou ví a já to poslouchám, tak se začínám bát. Začínám se bát o svobodu, která nám je po maličkých kousíčcích nenápadně ukrajována a my se necháme. Bojím se o selský rozum, který se vytrácí jak pára nad hrncem a díky tlaku médií a okolí se i já (člověk názorově celkem stabilní) nedokážu rozhodnout, co si mám myslet. Bojím se, že se vytrácejí lidi, který se nebojí říct nahlas, co si myslí a bojím se, že ti, co ještě nevymřeli, říkají nahlas akorát kraviny. Bojím se, že lidi si přivyknou a budou věřit všemu, co se řekne v rádiu nebo se napíše v novinách. Bojím se, že se autoritami stanou herci a moderátoři, jenom kvůli tomu, že „to říkali v televizi“ a že „to říkali v rádiu“ (na druhou stranu, co nám zbejvá, že jo). Bojím se, že lidi už neví, co svoboda znamená, že se nechají opít rohlíkem. A bojím se, že až odstřelí Babiše, tak na jeho místo nastoupí úplně stejnej socialistickej zlodějskej zmrd. Děsí mě, kolik lidí (a vysoce inteligentních) je přesvědčenejch o tom, že lék na všechno je novej zákon. Že „je dobře, že v hospodách se NESMÍ kouřit, protože mi nesmrdí oblečení“. Děsí mě, že by lidi nechali svůj osud a život v rukách politiků. Těch politiků, na který nejvíc nadávaj, který nejvíc kradou a lžou a který jsou opilý mocí. Že si lidi myslí, že regulace a zákony je ochrání. Bojím se, že lidi zapomněli, jaký to je, když je na všechno zákon a zbytek je už moc mladej na to, aby to zažil. Děsí mě, že milujou politiky hlavně pro jejich barvu pleti a „odvahu“, ale to, že rozpoutali války a přivedli státní ekonomiku k totálnímu kolapsu je nezajímá. Strašně mě sere, že lidi adorujou ženský jenom proto, že jsou ženský. Udivuje mě, že na světě je miliarda problémů a příšerných osudů, ale nejvíc se řeší spadlej ledovec a uhynulý tučňáci. Fascinuje mě, že si někdo myslí, že vymýcením plastových brček NĚCO změní. Nezmění. Pokud půjdete uklidit ke starý sousedce, která už nikoho na světě nemá a uvaříte jí třeba polívku, tak něco změníte. Bojím se, že si lidi nevšimnou, že za pozitivníma názvama organizací jako „Greenpeace“ a „Hate Free Culture“ se nachází mnohem víc nenávisti, než proti který „bojují“.

Nemyslím si, že to, co JÁ považuju za důležitý, je opravdu to nejdůležitější. Já pošlu peníze na charitu, ale klidně si dám plastový brčko do pití. Občas dvě. A občas vyhodím vajgl na zem. Jsou mi velice milý a sympatický lidi, který dělaj něco nesobeckýho, prospěšnýho, ač je to něco, co já bych třeba nedělala, nebo mi nepřijde důležitý. Hrozně mě ale sere, když někdo nadšeně jásá nad tím, že se ZÁKONEM zakážou dávat plastový tašky zadarmo. Dotace na všechno! Pivo zadarmo pro všechny!

Jakejkoli politickej stav s sebou nese skrytý hrozby, zlo, bezpráví, nebezpečí, všechna negativa, který si člověk dokáže představit. NIKDY vás ale před tím neochrání politici.

Všechno, čeho se bojím, bude zítra demonstrovat na Václaváku. Proto tam nepůjdu.