Líbánky ve čtyřech

Líbánky ve dvou jsou mainstream a my nepatříme ke stádu. To jsme si s Márou neřekli. My jsme s Márou chtěli na líbánky (ve dvou) na tour do Jižní Ameriky, zakončenou výletem do Patagonie. Ale taky jsme chtěli na dovolenou s Kačkou a Adamem. A protože jsme měli tolik peněz, že jsme nevěděli, co s nima, tak jsme se rozhodli že pojedeme jenom na jednu dovolenou, do Thajska s Kačkou a Adamem. Takhle, původně jsme říkali, že těch peněz máme takový množství, že pojedeme možná tak k našim do Sokolova na víkend. Do tý Jižní Ameriky se ještě podíváme. Snad..

Nicméně rozhodnutí jet do Thajska padlo jednoho večera po pár sklenkách vína a měkkého alkoholu u nás na záchodě, kam chodíme potají na cigára.
-„Hele nepojedem někam na dovču v lednu?“
-„Hele my na to teď nemáme prachy, to by nebylo rozumný“
-„Jasný, to chápem“
Takhle měl ten rozhovor vypadat. Vypadalo to spíš takhle:
„Hej kámo serem na prachy, žijem jenom jednou, jedem, bude strašná prdel!“
A tak jsme jeli.

V Thajsku jsme krom Máry všichni už byli a tak jsme přibližně věděli, co nás čeká. Divokej šílenej Bangkok, kde žádná party nemůže trvat míň než do rána, kde chlapi vypadaj líp než ženský a ženských se občas i lekneš. Kde nic není zakázaný a nic není dost ujetý. Kde, když si chceš vymazat paměť, máš nesčetně možností. Ideální místo pro líbánky. A my jsme chtěli bejt v centru dění, bookli jsme si dvě noci přímo na Khao San Road (zasvěcení vědí, co za peklo to je). Já jsem sice od začátku protestovala, že tam nechci spát, ale byla jsem přehlasovaná. Na(ne)štěstí měl Mára narozeniny a tak jsme to ubytko v samotným centru neřesti využili naplno. Vypili jsme flašku Jacka, kterou jsme si přivezli, protancovali boty na ulici a ještě si koupili dva kyblíky neidentifikovatelnýho alkoholu od nějakých překupníků drog, který jsme vypili u nás na pokoji, kde jsme všichni v oblečení usnuli na jedný posteli a probudili se hodinu před checkoutem. Pozitivní bylo, že jsme nikdo nepřišel o zrak.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA — Vidíme veverku jupí!

Jeden z highlitů dovolený byla rozhodně jízda nočním autobusem z Bangkoku do Krabi a pak na Koh Lantu. Nechtěli jsme letět (Kačka nechtěla, tak jsme neletěli) a zamluvili noční, lůžkový, luxusní a supermoderní autobus, kde se všichni krásně vyspíme. Ano, tušíte správně, žádné z předchozích přídavných jmen neodráželo realitu. Autobus byl starý, narvaný, nefungovala klimatizace a vrzal. Ono se to nedá moc popsat, ale ten autobus tak strašně vrzal, že nikdo nemohl spát a při každým výmolu zavrzal ještě jednou tolik a nedejbože, když se jelo do zatáčky. Bylo mi líto všech, kteří byli byť jen o 5 cm větší než já (což byli všichni) a do té „lůžkové úpravy“ se nevešli. Já jsem byla nejvíc v pohodě. Já jsem si vzala kinedril a spala jsem jak zabitá. To, že jsme na místo dorazili o 5 hodin později, že nám praskla pneumatika, že jsme museli zaplatit ještě skoro jednou tolik, než jsme měli a že jsme se málem navzájem všichni rozvedli, už vůbec nebudu rozebírat. To by bylo na samostatný článek.

Veškeré naštvání na thajský lid z nás opadlo v momentě, kdy jsme přijeli do hotelu, nadechli se čerstvého vzduchu, koukli se na moře a dokonalou pláž, dali si dobrou, leč malou porci místního pokrmu a všechno spláchli vychlazeným pivem.

Koh Lanta je ráj hippíků, pohodářů a všech lidí v batikovaným oblečení. Já bohužel (bohudík) žádný batikovaný kus oblečení nevlastním, ale zapadla jsem velmi dobře. Není to „paradise“ ostrov, ale západy slunce jsou k nezaplacení a pohoda, která vládne na všech místech, je nakažlivá. Jen takový malý tip: Pokud budete sledovat západ slunce na nějakém překrásném místě, nechtějte na tom samém místě pozorovat i východ, ten je totiž skoro vždycky na druhý straně planety. Stalo se to toiž jedný mojí kámošce, která je normálně super iteligentní, ale měla menší výpadek a přišla tak o jedinečnej východ slunce. No nic..

OKAMŽITĚ jsme si půjčili skútry a řeknu vám, ten vítr ve vlasech a ta svoboda, to je dokonalost sama. Celý pětidenní pobyt jsme pročilili, prozevlili, propili a prosmáli. Měli jsme být původně jen na 4 noci, ale tento způsob dovolené se nám natolik zalíbil, že jsme přihodili ještě jednu noc a až potom jsme se pakovali o dům dál.

Klasicky jsme měli všechno na salámu a jako poloviční pankáči neměli žádnej plán ani zamluvený ubytování. Jaký bylo pak překvapení, že na Koh Lipe, kam nás Kačka táhla dál, nebylo už ubytování za 800 v resortu s bazénem, ale za nesmysl v nějakých hostelích. Vybírali jsme tak dlouho, až se Kačka nasrala, řekla, ať jdem do prdele a zamluvila ubytko, o kterým nám nic neřekla až do chvíle, než jsme tam přijeli.

Z Koh Lanty na Koh Lipe jsme měli jet speed boat 2 hodiny, samozřejmě to trvalo 4 hodiny a já měla strašnou mořskou nemoc. Fuj, mně bylo zle. Celou cestu jsem stála, Mára si četl, Adam hrál hru na mobilu a Kačka to na bezďáka zakempila v uličče a bezostyšně spala. Se mnou se nikdo nebavil, nikoho nezajímalo, že umírám a já to všechno musela přetrpět. Nicméně Koh Lipe za to stálo. Tyrkysová voda, bílej písek, palmy, ráj na zemi. Hotel, kterej Kačka vybrala, byl samozřejmě naprosto úchvatnej a já to opakovala až do konce pobytu, což samozřejmě začalo všechny srát už krátce po příjezdu. Váleli jsme se u bazénu, cvičili jsme jógu (jednou), chodili na masáže (jednou), ale hlavně jsme mastili kanastu a pili Changy jak o život. Já příshám, že jsme nevypila snad v životě dohromady tolik piv, co v tom Thajsku. Taky už vím, co znamená pivní mozol. Mám ho ukázkovej. Jeden den jsme se rozhodli rozbít ničím nerušené dny pohodlí a jet na šnorchlovací výlet. Já miluju výlety! Proto jsem se ani nenechala zlákat Márovým pobízením „tak tu zůstaň s Kačkou miláčku, zajděte si na masáž, udělejte si pohodičku, mně se bude stýskat, ale my to s Ádou nějak zvládnem“. Nene, kdepak, jela jsem s klukama a Kačka měla pohodu pro sebe. Taky jsme jí našli za výlohou masážního salonu, jak chrápe a nechá se ubohou thajskou ženou/mužem (kdo ví?) masírovat.

Výlet byl parádní, už jsem se nebála šnorchlovat, viděla jsem sasanku, Nema i obřího mořskýho hada, sáhla jsem na medúzu, všichni jsme se spálili a Mára se brutálně odřel o korály. Prostě to by bylo, aby se Márovi jednou něco nestalo, aby někam nespad, něco nerozbil nebo nedejbože nezničil přírodní bohatství. Áda ho samozřejmě vyhrotil, že mu teď budou z těla růst korály a bavil se nad tím, jak to Mára hodinu googlil.
Po krásných pěti dnech, třech sudech Changů a sto padesáti partičkách Canasty jsme se museli rozloučit. Áda s Kačkou se plavili na další ostrov a my letěli zpět do města hříchu, kde jsme zůstali další 3 noci.

V Bangkoku jsem Márovi oznámila, že odmítám chodit pěšky a jediný možný způsob dopravy je tuktuk. Bohužel už to není, co to bývalo a tuktuk je mnohdy dražší než regulérní taxík, ale jsem žena pevných zásad a nesčetněkrát jsme čekali dlouhé minuty na toho „pravýho“ tuktuka, kterej s náma usmlouvá cenu a vezme nás, kam potřebujeme.

Odbočka: ráda bych popsala dvě věci týkající se tuktuků. Zaprvé – nezáleží na tom, kam jedete, jak dlouho nebo jak daleko. Všude to stojí tři sta. Ano, zní to překvapivě a nelogicky, ale je to pravda. Za roh do obchodu tři sta. Pět kilometrů za památkou tři sta. A zadruhé – vždycky to usmlouváte na sto pade. Protože turismus zničil levnou pracovní sílu v Thajsku a ty vydřiduši chtějí už za služby i zaplaceno, jsou schopný vám tu jízdu odmítnout a beze slova jet dál (a klidně si i odplivnout). Nevadí, počkáte si na dalšího a usmlouváte to na sto pade. K tomu se váže ještě jedna věc. Zjistila jsem, že můj novomanžel nemá absolutně žádnýho obchodního a smlouvacího ducha. Vůbec. Kdyby to mělo bejt na něm, tak nejezdíme ani za 300 ale klidně za 500 a proděláme kalhoty. Nemá vůbec vyřídilku a ani s těma ksindlama, co si tahaj ceny z paty se nechce hádat. Takže když Mára zastavil tuktuk rozhovor probíhal asi takhle: „kam chcete“ „do obchodu“ „tři sta“ „ok“. No samozřejmě to dospělo do fáze, že jsem zastavovala tuktuky už jenom já. Konec odbočky.

Prošli jsme si China Town a flower market, Lumpini park, jehož hlavní atrakcí jsou volně pobíhající obrovský varani, o kterých jsme nevědeli (!), navštívili slastnou masáž (ne zas tak moc, jak si myslíte), kde Mára spadl ze schodů (no comment) a poslední večer jsme zamířili na Asiatiqe Riverfront, z kterýho jsme byli oba na větvi a kde jsem se ztratila cestou na záchod.

Byla to tak krásná a pohodová dovolená, kterou jsme všichni strašně potřebovali. Na druhou stranu – kdy nepotřebujete strašně krásnou a pohodovou dovolenou? To bysme uměli asi všichni co?

A když se mě vždycky někdo zeptá, jestli jsme si nelezli na nervy, má odpověď je jendoznačná- ano, lezli. Mně lezl na nervy hodně Mára a já jsem lezla na nervy všem ostatním. Taky jestli se nehádáme. Ano, hádáme. Hádáme se jako psi, když hrajem Canastu, kdo má míchat, kdo rozdává, kdo švindluje nebo si radí, kluci se často hádaj, kdo z nich je větší buzerant, já se hádám s Márou, že mi blokuje zábavu a málo se směje mým vtipů, Mára mi nadává, že jsem „to už říkala desetkrát“, s Kačkou se hádáme o to, kdo z nás je krásnější a úspěšnější, s Adamem se hádám, kdo má hezčí vlasy a všichi se hádáme o to, kdo půjde pro pivo a kdo víc křičí.